Lidé nejsou jeden jako druhý, a to ať už porovnáváme třeba pouhopouhý pár nebo třeba i celosvětovou populaci. Každý z nás je individualita, a to snad v každém myslitelném ohledu. Finance pochopitelně nevyjímaje.
Každý z lidí je na tom finančně jinak. Někdo lépe a někdo hůře. A nezáleží při tom nezbytně jenom na tom, kolik si kdo vydělá, kolik kdo z nás utrácí nebo nakolik je spořivý. Záleží na celé spoustě dalších ohledů, které určují, jak na tom finančně jsme.
A proto je záhodno si přiznat, že i mnozí z těch, kteří se považují za ekonomicky docela slušně zajištěné, na tom vůbec dobře nejsou. Musíme si přiznat, že i mnozí z těch, kdo mají peníze, mají ve skutečnosti jenom dluhy, a i ti, kdo si počínají v záležitostech financí velice zodpovědně, jsou na tom tak, jako by onu zmíněnou zodpovědnost postrádali. A to z toho prostého důvodu, že zatímco svoji finanční situaci zčásti ovlivňujeme a jsme tak sami svého štěstí strůjci, v některých ohledech je tato na nás prakticky nezávislá a může se tedy kazit a také se kazí, aniž bychom se o to snažili a chtěli to.
Vezmeme-li si statistická data z konce prvního čtvrtletí letošního roku, dá se říci, že je na tom finančně dobře jedině ten, kdo má naspořeno aspoň řádově čtvrt milionu. Ten, kdo tuto částku nemá, je prostě v mínusu.
A proč to? Jednoduše proto, že na našince dopadají nejen dluhy vlastní, ale i dluhy, které na nás dělá někdo jiný. Což činí bez výjimky především tatíček stát.
Ano, je tomu tak. Přičiněním státu dlužil každý z nás na konci března v průměru 226121 korun, o docela hodně více než na konci loňského roku. Ať už kdokoliv z nás spořil nebo rozhazoval peníze, minimálně tato částka na něj připadla a v průměru by měl tuto i splatit. A nemá-li na to, nelze ho mít v podstatě za solventního.
Což bychom si měli vždy a každopádně uvědomovat. Protože fakt, že máme nějaké našetřené peníze, ještě vůbec neznamená, že jsme v plusu. Státní dluh je totiž i dluh každého z nás. A je docela jedno, že jsme ho neudělali přímo my, ale naši politici.