Abychom mohli my lidé normálně žít, musíme mít kromě jiných záležitostí určitě zajištěné i vhodné bydlení. Nelze být plně civilizovanými lidmi, pokud nemáme střechu nad hlavou. A pochopitelně nejen střechu.
Jenže sehnání bydlení je obvykle hodně drahá záležitost. A to vlastně bez ohledu na to, po jakém bydlení se sháníme, zda po vlastním bytě či domě, podnájmu, pronájmu atd., nebo jaké máme. To vše leze do peněz, pouze v každém případě specificky.
Kdo chce bydlet ve svém, musí hlavně sehnat ohromnou sumu peněz nebo aspoň hypotéku, kdo se spokojí s nájemním bydlením, musí pro změnu akceptovat, že sice platí méně, ale zato pravidelně a dlouhodobě, a to bez toho, že by se někdy pronajatý prostor stal jeho vlastnictvím. A ani další možnosti ubytování nejsou po finanční stránce snadno zvladatelné.
Každý z našich lidí by ale měl bydlet. A měl by tedy zvládat i finanční stránku této věci. Ovšem spousta lidí to nezvládá. Až každá pátá z našich domácností například dává za bydlení většinu svých příjmů; u těch s hypotékou to znamená až tři čtvrtiny z příjmů, protože zde se nejen splácí hypotéka, ale současně se hradí i výdaje spojené s provozem takových domácností.
Míň než třetinu svých příjmů pak vynaloží za své bydlení sedmadvacet procent našich domácností a přes polovinu domácností stojí bydlení od třetiny po polovinu jejich příjmů.
Je logické, že čím více musí lidé na své bydlení vynakládat, tím více jim chybí peníze na něco jiného. A celá řada rodin tedy vychází s penězi jen těžko nebo si není jista, zda to ustojí aspoň za cenu šetření na všem, na čem se šetřit dá.
Osmnáct procent domácností, vyskytujících se hlavně v Libereckém, Zlínském a Olomouckém kraji, tvořených hlavně vyučenými lidmi z maloměst a dávajících za bydlení 50 až 75 procent svých příjmů, je skutečně v těžké situaci. A každý čtvrtý našinec, který se obává, zda to zvládne, má základní vzdělání a žije v obci s maximálně tisícem obyvatel. A my ostatní bychom měli být šťastní, pokud k takovým lidem nepatříme.