Je normální, že když lidé chtějí něco mít, musí za to zaplatit. Bez placení se většina z toho, co lidé potřebují, nezíská, a aby bylo jak zaplatit, jsou zapotřebí peníze.
Člověk si tak vydělává, aby posléze mohl utrácet tak, jak potřebuje. Jenže nejednou jsou buď nároky takového člověka příliš vysoké, nebo jeho příjmy nedosahují dostatečné úrovně, případně obojí zároveň. A když se pak dotyčný nechce omezovat ve spotřebě, nejednou si vezme půjčku. Což může, ale také nemusí být moudré řešení.
To, že se my lidé zadlužujeme, není nic nového pod sluncem. Platí to pro nás Čechy víc a víc. A nejednou jako bychom se přímo snažili trumfnout naši vládu, která zadlužuje náš národ jako celek jako o závod.
A tak máme situaci, již máme. Našinci dluží stále více a dluhy Čechů tak činí už skoro dva biliony korun. Pro ty, kdo se v podobných velkých číslech neorientují, jde o skoro dva miliony milionů, případně o dvojku se dvanácti nulami za sebou. Což, kdybychom to zprůměrovali, činí řádově skoro 200000 korun na každého z nás bez výjimky.
Tyto dluhy rostou setrvale už od počátku roku 2016 a první bilion jsme překonali v květnu 2010.
Prim hrají mezi těmito dluhy především půjčky na bydlení, jež v dubnu letošního roku činily 1,478 bilionu korun. Ale nemalé byly a jsou i úvěry spotřebitelské, činící v téže době skoro 265 miliard korun. A jediným segmentem naší společnosti, který se nezadlužuje setrvale víc a víc, jsou firmy, u nichž dluhy kolísají, jednou stoupají a jindy pro změnu klesají. V tomto roce ale také už jenom stoupají.
A tak zkrátka coby národ dlužíme 1,905 bilionu korun. Což je docela úctyhodná cifra. Natolik úctyhodná, že by nám neměla dopřát klid, že bychom kvůli ní neměli mít klidné spaní. Zejména pak ti, kteří se zadlužili. Protože takové dluhy visí každému nad hlavou jako Damoklův meč. A běda tomu, kdo by je nezvládal splácet!