Když tak sleduji ekonomické informace týkající se naší země, nemohu se zbavit dojmu, že už konečně došlo na ona lapidární slova, která za socialismu kdosi z našinců vytvořil z hesel souvisejících s tehdejší ideologií. Tedy že Amerika balancuje nad propastí a my jsme Ameriku konečně dohnali a předehnali.
Kamkoliv se jenom podívám a kohokoliv jenom zaslechnu, je to všude to samé. Jak dojde řeč na finanční záležitosti, je rázem oheň na střeše a jakýkoliv optimismus je ten tam. Snad všude se objevují jenom skeptická sdělení, nikde ani špetka toho pozitivního nebo aspoň drobný náznak, že zase bude jednoho dne lépe.
Chápu, že jsou našinci, kterým se vůbec nevede dobře a tito s tím nejsou z objektivních příčin schopni cokoliv udělat. A omlouvám se jim, pokud bych se jich snad následujícími řádky nějak dotknul. Ale nedá mi to, abych tu nezmínil i to, co tu zmíním.
Ač jsou prý u nás potraviny neskutečně drahé a stále častěji nedostupné, jsme zároveň jedním z národů, které se nejvíce potýkají (i když vlastně by mělo zaznít nepotýkají) s problémem zvaným obezita. A jak můžeme být tak tlustí, pokud prý pomalu nemáme na jídlo?
Příšerného zdražení se dočkal i český národní nápoj – pivo. Kdo si ho prý ještě může v dnešní době v hospodě dovolit? Jenže současně jsme podle oficiálních statistik národem pivařů a značná část národa se potýká se závislostí nebo aspoň problémy s alkoholem. Jak to, že tolik pijeme, když nemáme peníze?
Dramaticky se zvýšily ceny pohonných hmot i automobilů. Ale jak je tedy možné, že dnes a denně trčím v dlouhých kolonách osobních aut obsazených vesměs jenom jediným člověkem – řidičem? Jak se může takto vozit někdo, kdo na to nemá?
Prostě je prý naše finanční situace katastrofální. Jenže přinejmenším to viditelné svědčí spíše o opaku. O tom, že nejsme chudí. Jen se nechceme smířit s tím, že se nám prostě nedaří tak, jak bychom si to přáli, ale jenom tak, jak si to zasloužíme.