Není na světě člověka, který by nechtěl mít peníze. Snad jedině někde v naprosté divočině, kde není za co utrácet, se dá obejít i bez peněz, ale obvyklé už to dnes rozhodně není. A tak se po penězích touží, i když po různých různě.

Jsou peníze, po nichž touží jenom obyvatelstvo zemí, v nichž se jimi platí, případně cestovatelé, kteří takové země z nějakého důvodu navštěvují a musí tam utrácet. To jsou peníze, které známe dobře i my. I české koruny jsou přece takové. A nejen ty, podobných měn je po světě mnoho.

Jsou ale i peníze, po kterých se touží v mnoha zemích a třeba i na celém světě. V tom případě jde o měny, jimiž se platí současně ve více zemích, případně mají natolik velký globální význam, že se dají kdykoliv kdekoliv vyměnit za jiné měny. I takové peníze jistě znáte, i když už jich dnes není tolik jako dřív. Ze západoněmeckých marek, francouzských franků, rakouských šilinků a dalších a dalších už nám dnes zbyly jenom přetrvávající britské libry, americké, kanadské nebo australské dolary a švýcarské franky, nebo eura, která nahradila povícero měn.

Někdy se touží více po penězích vlastních, někdy po těch cizích. To podle okolností. A chcete-li příklad, opět jím mohu posloužit. Konvertibilní měny se líbí v zemích s ne zrovna stabilními měnami, k nimž, jak možná pamatujete, patřilo kdysi i Československo se svými Tuzexy, vlastní měnu pak dnes preferují třeba Jihoafričani, pokud zrovna nejde o často cestující lidi.

A ať jsou peníze jakékoliv, je dobře, že je máme. Protože bez nich bychom si dnes už nic nekoupili. A bez jejich utrácení by se tedy nedalo normálně žít. I když je provází pochopitelně i nejedna nepříjemnost, kterou nám mohou přinášet – zločinnost nejrůznějšího druhu, korupce nebo jejich nedostatek. Což nám nikdy radost neudělá. Pokud tedy nejde o nějakou malou domů zrovna do naší vlastní kapsy.