Sotva vejde o někom ve známost, že má poměrně velké peníze, hned se na něj sesypou ti, kdo by ony peníze chtěli. Mohou to být příbuzní, mohou to být známí, přátelé včetně těch, o kterých člověk léta neslyšel. A mohou to být i docela cizí lidé. Nebo nejrůznější finanční ústavy, makléři, investiční poradci a podobní. A člověk aby se pak rozhodl pokud možno co nejlépe, zda dát peníze z ruky a komu je svěřit. Všechno má totiž svá pro a proti.

Dát peníze k dispozici někomu z rodiny, kdo je zrovna potřebuje? Může to být rozumné. Ale také to může být to nejhloupější rozhodnutí. Protože se příbuzní nejednou nemají k tomu, aby peníze vraceli. A je přece jenom poněkud žinantní o ně upomínat někoho takto blízkého. Což může vést i k radikálnímu zhoršení vztahů v rodině. Protože to sice nemá logiku, ale kolikrát jenom si to schytá ten, kdo někomu peníze půjčil, za to, že je tak krutý, že je příbuznému nenechá, i když je na tom sám dobře. A už vůbec se tu nenosí úroky, takže půjčit někomu v rodině může být i ta nejhorší investice ze všech. A v případě přátel je to obdobné.

Půjčit cizímu člověku? To by se zdálo být lepší. Tady si lze klást podmínky a bez uzardění si nárokovat řádné vrácení toho půjčeného. Ale to je možné jen tehdy, když dostane půjčku někdo, kdo ji má z čeho splatit. Kdo neoznačí toho, kdo mu pomohl, za idiota, který doplatil na svou bezbřehou důvěřivost.

Svěřit své peníze nějakému finančnímu poradci? To by mohlo být dobré. Ovšem i zde se najde nějaké to ‚ale‘. Předně je jím skutečnost, že ani takoví poradci nejsou neomylní, a i s nimi se dá prodělat, a pak je také faktem, že mnozí pracují jenom pro konkrétní banky nebo společnosti a nabízejí tak hlavně jejich produkty, za což dostávají provize, a tudíž ani nepotřebují, aby vydělal ten, kdo jim peníze svěří.

A pak jsou tu banky, o kterých už všichni víme, co jsou zač, a o nichž se tu tedy netřeba rozepisovat.

A tak investujte, chcete-li, tak, jak chcete. A vždy počítejte radši s nejhorším možným scénářem. Abyste pak nebyli zklamaní.