Kdyby nám za soudruhů někdo řekl, že bude mít podstatná část západní Evropy společnou měnu, možná bychom byli ochotni uvěřit. Protože pro nás byly všechny západní konvertibilní měny stejnou vzácností, a proč by se tedy nemohla stát z tolika vzácností vzácnost jediná? A jestli by nás na tom něco nepotěšilo, pak snad jedině obava z toho, že by naši lidé, kteří si potají nasyslili nějaké takové vzácné měny, museli s těmito nakonec vyjít na světlo světa nebo se smířit s tím, že jim tyto ztratí svoji platnost.
Kdyby nám ale tehdy někdo navíc řekl, že bude možné si na takovou vzácnou univerzální měnu oficiálně přepočítávat i naše výplaty, už bychom mu moc nevěřili, protože by to zřejmě šlo proti propagandě zde neomezeně vládnoucích komunistů.
A už vůbec bychom pak nevěřili tomu, že jednoho dne, přesněji v roce 2023, naše mzdy přepočítané na eura dokonce porostou a dosáhnou dokonce 1.683 eur, tedy víc než čtyřiceti tisíc korun. To už bychom brali jako jasnou provokaci, maje i desetinu takové částky za plat pobíraný jen hodně privilegovanými vrstvami nebo lidmi vykonávajícími tu nejtěžší, nejrizikovější a jinak nepopulární práci.
Ale stalo se. A ani to ještě nebylo všechno. V letošním prvním čtvrtletí se zvýšily naše mzdy meziročně v průměru o 8,6 procenta na 41.265 korun a za poslední tři roky jsme si v přepočtu na eura polepšili dokonce o třiadvacet procent.
A čemu bychom i tehdy naopak uvěřili bez větších problémů? Přece tomu, že naše mzda i nadále zaostává za mzdami třeba Němců, pobírajících trojnásobek toho, co my, nebo Rakušanů, u nichž je tomu obdobně.
Naše dnešní realita ale taková je. Skutečně. Na Němce a Rakušany sice nemáme a jen tak ani mít nebudeme, ale s naší průměrnou mzdou vyjádřenou v eurech jsme na tom nejlíp ze všech zemí visegradské skupiny a třeba Kosovo či Ukrajina nám mohou skutečně závidět. A na to bychom měli být pyšní.