Evropa sice není Afrika, nebo ještě přesněji Jižní Afrika, ale to neznamená, že by bylo nemožné tyto dvě světové končiny srovnávat. A kromě jiných ohledů pochopitelně můžeme porovnávat i ekonomické poměry těchto dvou destinací.
Porovnáme-li například ceny téhož zboží u nás a tam, dospějeme k závěru, že se tyto zase až tak moc neliší. Určité rozdíly tu pochopitelně jsou a musí být, ale celkově vzato si stojíme obdobně.
Avšak porovnáme-li finanční možnosti našich a tamních lidí, už tu rozdíl je. A to značný. I když tam mají i lidi, kterým našinci mohou jejich finanční situaci závidět, je tam takových jen nepatrný zlomek společnosti. Zatímco pro většinu Jihoafričanů jsou příjmy našinců nepředstavitelně a nedosažitelně vysoké. Kolik jenom tamních lidí by u nás chtělo žít a (skutečně) pracovat!
A proč se sem tito zase až tak nehrnou? Jistě, svou úlohu tu sehrává i vzdálenost obou zemí, i cena, kterou by bylo potřeba utratit za cestu, ale jsou tu i faktory, které jsou poněkud úsměvné i poněkud nepochopitelné. Našinci třeba těžko pochopí, kolik tamních lidí by k nám nechtělo jenom proto, aby neztratilo bezprostřední kontakt se svými nejbližšími, a můžeme se pousmát i nad tím, jak rychle černí Jihoafričané ztratí zájem, když se dozví takovou banalitu, jako jsou naše zimní do mínusu jdoucí teploty a sníh. Pak jdou i pro ně ohromné peníze stranou.
A co si z toho můžeme vyvodit? Třeba to, že si žijeme vlastně skvěle. Protože máme daleko vyšší příjmy než lidé tam, a přesto jsme nespokojení i tehdy, když oni se cítí ekonomicky skvěle. Nebo to, že peníze také nejsou všechno, že jsou v životě i důležitější věci.
Ale na tom vlastně nesejde. Protože oni jsou sví a my také. A pro nás na rozdíl od nich jsou peníze snad i úplně vším. A proto dnes, v době určitého zdražování, propadáme zoufalství či vzteku. I když se máme pořád ještě docela dobře.