V letošním prvním čtvrtletí si Česká republika polepšila, co se jejího zahraničního dluhu týkalo. Podařilo se nám snížit náš dluh ostatním státům, a to o celých 65,8 miliardy korun. Docela příjemná zpráva, že?
Jenže ono to zase až tak pozitivní sdělení není. Bohužel. O ony peníze jsme sice vylepšili platební bilanci, jenže pohlédneme-li na tuto skutečnost střízlivě, musíme konstatovat, že jsme si zase až tak moc nepomohli. Protože co je ona zmíněná úspora, když vezmeme v potaz to, že jsme na konci března stále ještě dlužili 4,388 bilionu korun! Je to jako ona pověstná kapka vody v moři.
Trochu lépe vyznívalo to, že jsme tento dluh snížili více v meziročním srovnání, že tento v průběhu posledního roku klesl o 296,9 miliardy korun.
Podle České národní banky tvořil více než tři čtvrtiny z dlužné částky dluh soukromého sektoru, něco přes pětinu pak dělaly dluhy státu, subjektů s většinovou účastí státu nebo ty garantované vládou.
V letošním prvním čtvrtletí si pak polepšily hlavně naše banky a vládní sektor.
A co teď s těmito údaji? Radovat se z nich, nebo raději neradovat? To je, oč tu běží. A chcete-li znát můj poměrně bezvýznamný názor, já bych se tím spíše nechlubil a neradoval se. Protože jsme na tom, co se zadlužení týká, pořád ještě docela bídně. Pořád jsou ještě naše dluhy problém, a to velký. A čím více bychom usínali na vavřínech, tím snáze bychom sklouzli k dělání dalších dluhů, které si nemůžeme dovolit. Pokud tedy nechceme skončit třeba jako Velká Británie, jejíž čistý dluh překročil letos v květnu poprvé od roku 1961 sto procent hrubého domácího produktu.
V Británii tak sice činil čistý dluh veřejného sektoru bez státem kontrolovaných bank 2,567 bilionu liber, do kterého my máme ještě hodně daleko, ale kdo ví, kolik populistů u kormidla našeho státu by stačilo, abychom se ocitli v podobné situaci. A proto je lepší, pokud bude náš dluh klesat, byť i jen po troškách. I malý úspěch je lepší než velký dluh.