Jak už po léta můžeme dnes a denně slýchat, narůstá nám deficit státního rozpočtu. Což znamená, že naši vládnoucí politici dělají dluhy, a to pochopitelně ne(jen) své, ale i ty, jež se dotýkají celé naší společnosti. A protože jsou takoví politici na očích a jsou nám – ať už to chceme nebo nechceme – jakýmsi příkladem, vzorem, není divu, že se i prostí občané nejednou zadlužují. A zatímco tak někteří činí jen v nevyhnutelných případech a s rozumem, jiní nikoliv. To už záleží na každém člověku samotném, respektive na tom, zda a kolik je mu někdo ochoten půjčit.

Půjčujeme si tak často a na ledacos. Někdy uvážlivě, někdy i přímo zběsile, někdy za výhodných a někdy třeba i za naprosto nesnesitelných podmínek. A pak to někdy splácíme a někdy také jenom vytloukáme pověstný klín klínem, dokud to jde, a pak bankrotujeme. Každému, co jeho jest.

Jak vyplývá ze statistik, jsou těmi, kdo se v našich řadách zadlužují nejvíce, především třicátníci. A má to logiku, protože se v případě těchto jedná velice často hlavně o půjčky na bydlení, jež vzhledem k cenám nemovitostí dosahují značné výše.

Nejvíce se v našich řadách v posledním roce zadlužili lidé ve věku 30 až 34 a 45 až 54 let, a těmi jedinými, kdo dosáhli v posledním roce naopak snížení svého dluhu, jsou mladí lidé ve věku do čtyřiadvaceti let.

Na hypotékách dluží našinci v současnosti 2,18 bilionu korun, to znamená o 189 miliard korun více než před rokem. A naopak v tomto období poklesla výše spotřebitelských úvěrů o řádově deset miliard.

To znamená vlastně svým způsobem pozitivní trend. Lidé si půjčovali, aby si pořizovali něco, co má stálou hodnotu, tedy nemovitosti, zatímco se méně zadlužovali kvůli tomu, aby si pořídili něco spotřebního, co se dá leckdy oželet. Ale navzdory tomu myslím, že to není ideální. Protože každý dluh je dluhem. A každý se bude muset splatit. A co ti, kdo neodhadli správně své budoucí možnosti?