Hodně dlouho jsme my Češi byli omezováni ve svých možnostech. A to nemám na mysli pochopitelně předlistopadovou dobu totality, ale poslední více než rok související s pandemií. Zavřela se tu spousta obchodů, zastavil se provoz nejednoho typu služeb poskytovaných obyvatelstvu, nemohli jsme si pořizovat a dopřávat tu to a tu ono. A jediné, co z toho leckdo logicky vyvozoval, byla skutečnost, že nám to, co jsme si nemohli dopřát, bude scházet. A že až si to zase budeme moci dopřávat, vynahradíme si to měrou vrchovatou.
Ovšem nyní je právě ta doba, v niž mnozí prodejci a poskytovatelé služeb dlouho doufali, na niž se těšili. Nyní je doba, kdy by prodejcům a poskytovatelům služeb měly nastat žně.
Měly by, jenže nenastaly. Zatímco maloobchod očekával to, co se dělo v jiných podobně se vyvíjejících zemích, Češi nezačali po uvolnění nakupovat jako o závod. Euforie z možnosti si zase jednou nakoupit nebo dopřát donedávna zapovězené služby se nedostavila. A byť tržby maloobchodníků vzrostly třeba v dubnu o skoro sedm a půl procenta, není to to, v co se doufalo.
Zatímco se třeba průmyslová výroba docela obstojně rozjela, obchodníci se dočkali určitého zklamání, protože se jim nepodařilo dosáhnout ani úrovně, jež tu byla před začátkem oné nešťastné krize.
Naši lidé se prostě v utrácení peněz nepředhánějí a obchod tak nedokázal vyrovnat ani ztráty, jež mu vznikly v dubnu předchozího roku, kdy se obchodování propadlo o deset procent.
A našim obchodníkům tak nezbývá než doufat, že se vše obrátí k lepšímu, že přijdou pozitivní změny a našinci víc utrácet začnou. Za potraviny i další zboží, čehož si dnes kupujeme méně než loni.
A to si ještě obchodníci nemusí tolik stěžovat. Protože třeba restaurace ještě nedosáhly ani poloviny předkrizové úrovně, hotely a penziony klesly v dubnu na šestnáct procent obvyklého výkonu a kadeřnictví a kosmetické salóny spadly dokonce na jednadvacet procent. Což, jak jistě uznáte, není důvod k radosti.