Když máme my lidé peníze, považujeme to obvykle za terno. Zejména pokud jich máme spoustu nebo aspoň tolik, abychom s nimi mohli vést dostatečně spokojený život. Ale když se nad takovými finančními prostředky zamyslíme, můžeme dospět i ke zjištěním, která se nám nemusí ani trochu líbit.
Když nad tím pouvažujeme, může se stát, že dospějeme až k rozladění a zklamání, jež v nás mohou i dostatečné peníze vyvolat.
Když zavzpomínám na průběh svého života, vybavuje se mi třeba to, jak jsem coby dítě bloumal ulicemi se zrakem upřeným k zemi. A to proto, že jsem doufal, že budu-li mít štěstí, najdu někde nějakou ztracenou minci, kterou si vylepším svůj rozpočet. A co jsem tak toužebně hledal? Pěti- a v nejlepším případě desetihaléře.
Smějete-li se mi právě, klidně se smějte. Vlastně je to úsměvné, ale bylo to vážně tak. A když jsem občas před hospodou našel korunu vytroušenou nějakým opilcem, to už bylo opravdu terno.
Když jsem pak vstupoval do života, když jsem se stavěl na vlastní nohy, měl jsem jasnou vizi. Ročně si s vypětím všech sil našetřím dvacet tisíc, a díky tomu si za deset let spoření koupím vlastní byt.
Jestli jste se smáli mým výše zmíněným haléřům, nyní se můžete zřejmě přímo uválet smíchy. Jenže to je směšná představa dnes, ne tehdy.
A dnes? Dnes mám docela obstojné úspory. Ale zamyslím-li se nad nimi, musím vlastně počítat s tím, že zmíním-li je někdy v budoucnu, také se tomu budeme smát. Pokud tedy nebudeme plakat nad tím, co s nich reálně zbude.
Peníze prostě mají svoji hodnotu, jenže tato není trvalá. Jak čas běží, ztrácejí tyto na své hodnotě a z toho momentálně ceněného se mění v něco skoro bezcenné. Je to smutné, ale je tomu tak.
Nenajdeme měnu, u které by její hodnota dlouhodobě rostla, zato je tu mnoho typů měn, které se třeba i definitivně znehodnotí.
A tak bychom měli litovat ty, pro které jsou peníze jediným smyslem života. Protože když něčí život takto tratí na hodnotě…