Když vám (a přiznám se, že pochopitelně i mně) nabídne někdo nějaké peníze, zpravidla po nich rádi sáhneme a vezmeme si je. Záleží tu vlastně jenom na tom, co po nás za ně ten, kdo nám je nabízí, chce, zda jsme ochotni to akceptovat. A nechce-li po nás ten nabízející nic nebo maximálně to, na co jsme ochotni přistoupit, můžeme se třeba i přetrhnout, jen abychom ty finanční prostředky získali.
Je tomu tak už tradičně. Peníze jsou něco, po čem se touží, co chce mít každý. A čím víc peněz můžeme mít, tím to považujeme za lepší. A už se ani nezamýšlíme nad tím, jestli je to vlastně rozumné počínání, jestli má vlastně smysl se za penězi hnát. Protože uvědomíme-li si, co tyto obnášejí, měli bychom vlastně mít aspoň špetku pochybností. A vlastně nejenom špetku.
Jistě, za peníze se dá koupit ledacos, jenže proč se tak vlastně děje? V podstatě jenom proto, že ti, kdo od nás peníze za své nabídky inkasují, věří, že za ně sami dostanou od někoho dalšího to, co budou chtít. A jakkoliv je důvěra krásná věc, nejednou hraničí až s vyslovenou bláhovostí.
Protože čemu na penězích věříme? Věříme, že mají hodnotu, kterou symbolizují. A jsou to skutečně jenom symboly bez skutečné hodnoty, kterou nám slibuje jenom finanční systém, centrální banka plus vláda. A při tom, jak málo víme o činnosti centrální banky a co si (vesměs právem) myslíme o našich politicích, je vlastně přímo podivné, že penězům, které jsou pod jejich vlivem, důvěřujeme.
Bankéři dnes prostě tvrdí, že ty papírky a kousky kovu mají svou hodnotu, a my se ženeme za získáním této hodnoty. Jenže dotyční mohou zítra klidně prohlásit, že tyto symboly vlastně žádnou hodnotu nemají. A není to fikce, i u nás už došlo k měnové reformě, po níž se peníze v mžiku staly ničím. A ani jinde ve světě tomu leckdy nebylo jinak.
A tak je sice dobré peníze mít, ale všechno bychom jejich získávání podřizovat neměli. Abychom jednoho dne nezjistili, že se náš dosavadní život změnil jenom v kousky bezcenného materiálu.