Jak si my čeští lidé žijeme? Jak už tomu tak bývá, různě. Někdo přečkal problémy s koronavirovou pandemií vcelku obstojně a někdo si dokonce polepšil, ovšem většina z nás si fakticky pohoršila, pokud si tedy ještě pohoršit mohla. Protože jsou tu lidé, kteří si dokonce už ani pohoršit nemohli, kteří mají to rádoby štěstí v neštěstí, že se jejich finanční situace nemůže pokazit, protože už víc pokazit ani nejde.
Jde to s námi už po léta z kopce a koronavirus už to jenom dorazil. Už po dlouhá léta jsme zvyklí žít na dluh a ty tam jsou doby, kdy jsme byli premianty východu, maje díky privatizaci pozitivní ekonomické výsledky a záviděníhodný státní rozpočet.
Už po léta to s námi jde z kopce a dluh státu, tedy nás všech, roste, a to i tehdy, když se o něj sami nezasluhujeme. A pokud jsme to na sobě doposud sami nepocítili, pak vlastně hlavně ze dvou důvodů.
Jedním je to, že se vládnoucí politici vždycky postarali o to, aby se těm, kteří by mohli být nejnespokojenější, ucpala ústa nějakou tou státní finanční podporou. A druhým to, že máme my Češi vesměs už ve své povaze neustále nadávat na poměry, a to ať jsou tyto jakékoliv, takže se vlastně ani nepozná, proklínáme-li svůj osud oprávněně nebo ne.
Ovšem nyní si asi budeme stěžovat stále oprávněněji. Konečně totiž snad nastává doba, kdy se naši mocní pokusí s tím aspoň něco udělat, snad přestanou bezuzdně utrácet peníze, které náš stát nemá, snad nebudou tolik znehodnocovat naši měnu tištěním dalších peněz, jen aby se tyto rozdaly potřebným i nepotřebným. Snad konečně nastane doba, kdy se prostě budeme muset pokusit žít jenom tak, jak si to můžeme dovolit. Což nám umožnilo ve srovnání s mnoha dalšími východoevropskými zeměmi bez ekonomické katastrofy přečkat přerod socialismu v kapitalismus.
Tehdy jsme to dokázali, byť po čtyřech desetiletích komunistického hýčkání. A snad to dokážeme i nyní po několika letech vlády rozdávačných populistů.