Společnost vždy oplývá určitým jměním, které je rozděleno mezi její příslušníky. A toto jmění bývá rozděleno nerovnoměrně, což znamená, že jsou vždy někteří lidé bohatší a jiní pro změnu chudší.
Je tomu tak vždy. A zatímco někdy jsou tyto rozdíly malé a nepředstavují tak něco, nad čím by bylo záhodno se pozastavit, v případě rozdílů velkých to může představovat zásadní problém. Zejména pokud dosahují bohatí stále vyšších a vyšších zisků, zatímco ti chudí neustále chudnou.
Příčin sociální nerovnosti může být hned celá řada. Mezi ty nejčastější pak patří:
– osobní předpoklady každého jedince, mezi něž patří třeba vzdělání, profese či zdravotní stav
– dosažitelnost moci
– předsudky a stereotypy existující ve společnosti a vedoucí někdy k tu větší a tu menší míře diskriminace
– genderové rozdíly
– podíl na majetku společnosti
– příjmová nerovnost
– regionální nerovnost
– vliv státu především v totalitních režimech
Taková nerovnost se může postupem času vytrácet, může ale naopak i sílit a prohlubovat se. A pokud se zaměříme na nerovnost v sociálně ekonomické oblasti, může tato vést až k extrémním situacím. A aby tomu tak pokud možno nebylo, jsou v demokratické společnosti činěna nejrůznější opatření, jež tomu mají zabránit.
Což můžeme vidět i u nás. Naše země patří oficiálně mezi nejbezpečnější státy světa, a to do značné míry především kvůli nízkým sociálním rozdílům, existujícím díky sociální roli státu a rovnostářštějšímu přerozdělování statků, jež společnost jako celek vlastní.
Teoreticky na toto můžeme být hrdi. Můžeme se radovat z toho, že u nás nejsou lidé natolik chudí, aby v masovém měřítku vyvolávali pnutí nebo se dokonce snažili změnit panující společenský řád. Můžeme být pyšni na to, jak málo je naše společnost rozdělená z hlediska ekonomických poměrů lidí.
Jenže je otázka, zda na to máme být skutečně pyšní. Zejména při uvědomění si toho, že je uvedeného stavu dosaženo tím, že ti, kdo pracují a vydělávají si, musí odvádět značnou část svých příjmů státu, který ony peníze podoben Jánošíkovi rozdává ‚potřebným‘. Je totiž otázka, nakolik je právě rovnostářská ekonomická politika stabilizujícím prvkem a nakolik jen oddaluje problémy, jež vyvstanou, až jednou přestane pracují bavit živit ze svého ty chudé.