Za socialismu jsme byli zvyklí na to, že o většině toho, co se nás týká, rozhodnou ti nahoře. Soukromá iniciativa se zrovna nenosila a ani nevyplácela, a tak si sice někdo, kdo měl tu možnost, urval i něco navíc k tomu, co mu mělo být přáno, ale v podstatě se spoléhalo na hodného tatíčka jménem stát. Stačilo jenom držet ústa a krok a člověk proplul životem.
Pak se po sametové revoluci mnohé změnilo. Jenže po prvotním nadšení ze svobody a s tím související ekonomické nezávislosti na státu jsme se, jak se zdá, zapomněli změnit. Jistě, zvykli jsme si na to, že nemusíme pracovat jenom pro zaměstnavatele jménem stát, že můžeme i soukromě podnikat, zvykli jsme si na všechno, co nám tržněji orientovaná společnost mohla a může nabídnout, ale v duchu jako bychom často byli v časech komunistické totality. A to nejednou i v případě lidí, kteří si ji nepamatují nebo dokonce ani nezažili.
Chcete důkazy? Máte je mít.
V sociálně orientované tržní společnosti, tedy novodobém kapitalismu, by měl mít člověk, který se dočasně ocitne bez práce, při splnění daných podmínek nárok na podporu v nezaměstnanosti. Jenže spíše než takové lidi máme v řadách těch, jež živí stát, protože zrovna nepracují, různé pochybné existence, jimž se pracovat nechce. Za socialismu takoví lidé byli formálně zaměstnaní, chodili do práce, ale nic moc tam nedělali, a dnes je vlastně ještě hůř (nebo líp?), protože už se neobtěžují ani do práce chodit a válí se doma.
V tržní společnosti by si měl každý vydělávat úměrně svým výkonům a zásluhám. Ale i nadále jsme často svědky toho, jak si nejvíc vydělají ti se známostmi nebo ti velkohubí, kteří si to dokážou vydupat, vyječet a podobně.
V demokracii bychom si měli být všichni rovni. Ale je veřejným tajemstvím, že jsou si různé společenské skupiny ‚rovnější‘.
A zatímco bychom si měli sami vydělávat, raději dojíme stát. Protože z cizího krev neteče, jak se říká. A nějak při tom zapomínáme na skutečnost, že stát není cizí. Že je náš. A až zkrachuje, půjdeme ke dnu i s ním.