O tom, že má soukromé podnikání ve srovnání s klasickým zaměstnáním svá specifika, víme všichni. U soukromníků podle teorie platí, že se sami mohou rozhodovat o tom, co a jak budou na svém pracovišti dělat, že jenom oni sami si určují, kdy budou pracovat, co budou dělat, s kým budou nebo nebudou spolupracovat, o jakou odměnu si za svou práci řeknou a podobně. Zkrátka a dobře mají být podnikatelé svými vlastními pány, kteří se svým vlastním počínáním zasazují o to, aby si vydělali, a sami rozhodují o tom, jak se jim tím pádem bude žít.
Ovšem rozhlédneme-li se kolem sebe dnes, člověk snadno nabude oprávněného dojmu, že tomu tak až příliš často není. A to v podstatě ze dvou příčin.
Tou první je, že podnikatel není nikdy naprosto nezávislý na těch, s nimiž spolupracuje, a ne všichni kolem něj jsou svatí. A proto se i ten nejsnaživější může dostat do potíží, když selžou ony známé dodavatelsko-odběratelské vztahy, respektive když se stane nějaká jiná nepříjemnost. Na růžích nemá ustláno ani ten nejdokonalejší soukromník, pokud ho vypečou dodavatelé, pokud mu nezaplatí odběratelé, pokud podraží suroviny či energie, vzrostou daně a další odvody, pokud se něco porouchá nebo sehrají nežádoucí roli přírodní či jiné živly. V takové chvíli se pochopitelně noří podnikání do problémů.
A problémy lehce vyvstanou i ve chvíli, kdy je podnikatel omezen na svých právech. Sám je sice svého štěstí strůjce, jenže co nadělá, když mu stát dejme tomu jako dnes kvůli pandemii zakáže výkon jeho profese? V takové situaci je každý soukromník nahraný. Ať už zákazy a omezení akceptuje nebo se je snaží obejít, vždy to má pro něj jenom neblahé důsledky, které leckoho podobného srazí na kolena.
I když je to smutné, je to prostě tak. Ti nejschopnější z nás, kteří se vydali na soukromou dráhu a udělali toho pro naši ekonomiku nemálo, jsou nyní nejednou bez práce a bez příjmů. Sedí doma a neví, zda a kdy bude zase líp. A to je smutné. Velice smutné.