Je tomu pouhých pár let, co nám hrozila deflace. A naši tehdejší sociálně demokratičtí vládci rozhodli, že se proti této musí začít bojovat. Protože deflace byla podle jejich veřejných vyjádření nesporné zlo, se kterým se mělo skoncovat. A tak se počaly tisknout a doslova rozhazovat ničím nekryté peníze, jenom aby se tím měna znehodnotila, aby začala klesat její reálná hodnota a obchody se hýbaly. Tedy vlastně hlavně aby lidé měli více peněz a byli z vděku ochotni zmíněnou stranu ve volbách znovu podpořit. Což se nakonec v podstatě nestalo.
A výsledek?
Namísto dosažení té jejich tehdejší ‚zdravé inflace‘ tu máme inflaci, jež přesahuje meze únosnosti. A to natolik, že už proti ní začala bojovat i centrální banka, jež se tehdy na jejím umělém růstu podílela. Byla zvýšena základní úroková sazba, a to na 0,5 procenta, a to proto, že by se mohla stát současná tříprocentní a vyšší inflace běžnou. Což by bylo natolik zlé, že se to ČNB raději rozhodla pokusit utnout i za cenu toho, že by to mohlo negativně ovlivnit postcovidové oživení.
Centrální banka tedy svým rozhodnutím zdražila úročení u nás poskytovaných půjček. Dotkne se to především hypoték, jež zdražily, a i nadále budou zdražovat.
I sama ČNB přiznává, že na toto opatření doplatí hlavně chudí a zadlužení lidé. Tedy i právě ti, kdo byli proběhlou pandemií nejvíce postiženi. Na ekonomiku a firmy by ono zvýšení úrokových sazeb údajně nemělo mít zásadní vliv, ovšem přesto je to může poškodit, a to hlavně vzhledem ke zdražujícím se surovinám a dalším vstupům, což jsou další rány, jež musí firmy spolu se zdražením peněz ustát.
Náš stát si tak počíná odlišně než Evropská unie. A myslím, že rozumně. Protože znehodnocování měny je něčím, co poškozuje hlavně ty, kdo jsou finančně nejzodpovědnější, kdo si šetří. A poškozovat právě tyto znamená kopat si svůj pomyslný vlastní hrob.